Pokud si rovnou chcete přečíst povídku, tak dejte "Celý článek", protože já se tu hodlám vykecat... Because, zítra vyhlašuju státní smutek! Aspoň teda pro mě (Asi bude hodně blbý jít na přednášku a chodit po Praze v teplácích, co? -Jo, hodlám si vzít všechno černý a černý kalhoty nemám! :D). Všichni jistě dobře víme, že Leeteukie zítra (v Koreji teda už dnes) odchází na vojnu >:( Mám z toho trošku depky? Jo, mírný. Na jednu stranu si říkám, abych se koukala kolem sebe, na tý užasný lidi a věci, co mám, ale to druhé, já coby fanoušek, volám a kříčím, že je to tak správně. Chápete? *Myslíš, že tě někdo vnímá?* Prostě jsem z toho coby fanoušek špatná... Teukie, vrať se nám brzy. (Proč z toho dělám takovou tragédii, jako kdyby se nikdy neměl vrátit?!) Chullie, ty taky...
*Má pocit, že na něco zapomněla*
Ale abych tu jen něco nemlela, tak holky ze skupin O.M.G (ty, které vyhrály na contestu), vyhrály první místo(ano, ze všech těch postupujících!). Gratuluju! Jste úžasné a zasloužily jste si to.
No, teď něco málo k tý povídce. Zkrátka to mělo být něco jako moje vyjádření na Teukův odchod a to co psal na twittru mě ještě více donutilo to napsat.
Fandom: SuJu
Pár: náznaky KangTeuk, TeukWook?
Varování: asi smutné?
Věnovaní: Leeteukovi? ikdyž je to příšerné; dál všem, kteří trpí a budou trpět jeho odchodem podobně jako já
You are the one
Nevim proč sem tu písničku dávám. Nějak jsem si ji v poslední době oblíbila. Možná se hodí i k tomu článku.
Věděl, že to jednoho dne příjde, ale že tak brzy? Pomaloučku si balil věci do kufru. Byl velmi pečlivý, nechtěl na nic zapomenout, a tak začal balit ještě o pár hodin dřív než by se slušelo. Vůbec netušil jak to ty celé dva roky přežije. Ano, pouze jen dva roky, ale i tak mu tu připadala jako věčnost. Obejít se bez své milované rodiny. Bez svých kamarádů, kteří se ho vždy snaží podržet když je potřeba. Bez svých kolegů, kteří mu za tu slušnou řádku let natolik přirostli k srdci, že je považuje jak za své mladší bratry. Bez fanoušků, kteří mu vždy svojí láskou dokáží zvednout náladu. Zkrátka, jak ty celé dva zatracené roky má přežít bez něčeho co má rád a co bez podmíněčně miluje?!.. Nevěděl. Netušil jak to dělali ostatní, ale on začínal mít pocit, že ho to brzo zlomí. Už zbývá jen jeden den! Něvěděl čím ho má naplnit. Zřejmě návštěvou svých nejbližších. Ale na to se mu pouhý den nestačil. Jak moc rychle to uteklo. Ani se nenadál a vojna klepe na dveře.
Potichu zapnul zip od kufru. Bylo ráno. Doba kdy by většina měla ještě spát, teda aspoň by měli. Jen on prostě nemohl usnout. Loudavým krokem přešel k oknu. Pomalu nastával nový den.
,,Hyung..." uslyšel droboučký hlásek a spolu s nim ho objali něčí ruce.
,,Copak, Wookie?" Ani se neotočil. Dost dobře věděl kdo to je.
,,Neodcházej prosím" špitl jen. Leeteuk vzal jeho ruce, které ho stále objímali kolem pasu. Otočil se k němu čelem a vtiskl jeho drobné tělíčko do své náruče.
,,No tak, dobře víš, že to nejde. Však já se brzo vrátim, neboj," zašeptal a dal mu jemnou pusu do jeho vlásků. Ach, jak se má obejít bez těch miláčků? Není si zcela jist jestli to bez něj zvládnou. Nebo spíš neví jak on to zvládne bez nich?... ,,Jaktože jsi vzhůru, hm?"
,,Nemůžu spát, když vím, že za chvilku odejdeš."
,,Ale no tak... pojď," vezme jej za ruku a táhne jej do jeho pokoje. Uloží jej do postele a přikryje ho dekou. ,,Aspoň se o to pokus, ano?" řekne, mírně se úsměje a políbí ho na čelo.
,,Hyung, viď, že se nebudeš trápit, slib mi to prosím."
,,To víš, že ne. A teď už spi, ano?" Slíbí mu. Ve skutečnosti však cítí opak. Potichu odejde z pokoje. Začíná mu být do breku. Je to ten typ člověka, který nerad mluví o svých pocitech. Více se zajímá o ostatní... Proč to muselo přijít tak brzo? Najednou začíná mít pocit, že musí na čerstvej vzduch. Snad jakoby svým pláčem mohl vzbudit všechny ostatní spící členy.
Oblíkne se, zavře za sebou dveře a jeho nohy si kráčí směrem do parku. Jeho myšlenky se ubírají jen na zítřek a na ty celé dva roky... Co si jen počne? Ví, že to je jeho povinost, a on je taky rozhodnut ji splnit. Ale i přesto by tam nejraději nešel... Co když se na něj budou dívat skrz prsty jen proto, že je slavný? On přece zato nemůže...
Bloudil dál ve svých myšlenkách, nevnímajíc okolí. Jen jedna věc ho náhle vyrušila. A to když uslyšel nějaké pištící holčičí hlasy jak na něj pokřikují. No bezva, tohle mu tak ještě scházelo. Měly by být v posteli a ne tady na něho pokřikovat! Na nic nečeká, moc dobře ví čeho jsou ty holky schopný, a dá se na útěk.
,,...Oppa..." Mezi těma příšernýma povykama pochytil jen toto. Mírně natočil hlavu na bok, aby se mohl kouknout jak daleko je od nich. Měl celkem slušnej náskok, ale i tak mu něco říkalo aby si pospíšil... To mu nemůžou dát pokoj?! Má jen jeden jedinej den a on chce být o samotě a se svými blízkými. Jasně, taky má své oblíbence mezi slavnými, taky by si s nimi rád popovídal, požádal o podpis, ale všeho s mírou!... Jeho nohy ho vedly skrz park, dokud nebyl na začátku a on tak musel přeběhnout přes silnici. Ani se neohlídl, neměl na to čas ani sílu. Jenže o pár sekund později a skutečně mohl dopadnout hodně nepěkně. Dál uslyšel jen zatroubení, které pocházelo od onoho auta, a něčí hlas jak na něj volá, ať si nasedne. Pozorně se podíval tím směrem odkud ho slyšel. Tentokrát nebyl holčičího rázu a on až moc dobře věděl komu patří. Skrz okýnko auta na něj volal člověk, kterého miloval ze všech nejvíce. Spěšně si nastoupil a už si to mířili zpátky do dormu.
,,Jseš v pořádku?" zeptal se starostlivě ten, který ho přijel vysvobodit.
,,Teď už jo, díky," usmál se na něj. Zbytek cesty nepromluvili ani slovo.
,,Co si tam vůbec dělal?" zeptal se, když mu na chodbě pomáhal z bundy.
,,Díky," zareagoval na jeho pomoc. ,,Chtěl jsem si pročistit hlavu a být aspoň na chvilku sám. Jak jsem mohl tušit, že tam budou? Vždyť v tu dobu měli být ještě v pelechu!... Ine, já tam nechci..." dořekl se sklopenou hlavou. Bál se toho, že se mu vysměje. Na druhou stranu, nechce už dál skrývat svoje obavy. Prostě se musel někomu svěřit. A proč by to neměl být zrovna on?
Mladší nechápě zíral. Ne, ani náhodou teď neměl v úmyslu začít se mu smát, to by si on k němu nikdy nedovolil. Ale popravdě ho zaráží, že mu to řekl. Z ničeho nic. Sám moc dobře si vzpomíná jak se cítil, když prožíval to samé. Beze slov ho vezme do náruče a silně jej obejme.
,,No tak, jsi statečný chlap, hyung. Ty to zvládneš," řekne a s tim ho láskyplně políbí na čelo.
